Alena Mihulová Vlasta

Jak byste představila vaši postavu?

Myslím, že by se to dalo shrnout pár slovy. Vlasta je matka, manželka, pečovatelka, ale ne na 100%, ona všechno dělá na 150%. Nedokážu vůbec odhadnout, kam by byla schopná zajít, kdyby se nestalo to, co se stalo.

Vzpomenete si na svůj pocit po přečtení scénáře?

Bože, to je role pro mě! A začala jsem přemýšlet, jak to udělat, aby to tak viděl i režisér. Asi rok jsme se scházeli a už po první schůzce, když jsme spolu seděli dvě hodiny a krásně si o příběhu povídali, jsme to viděli velmi podobně. Jen jsem na tu roli byla příliš mladá. A tak jsem se snažila na každou další schůzku co nejvíc zdevastovat... A vlastně až při posledních kamerových testech jsem po několika větách prohozených s Bolkem Polívkou věděla, že patříme k sobě.

Vaše postava se obětuje pro druhé, kolik s ní máte společného?

Doufám, že už s ní nemám tolik společného jako dřív. Protože jeden z důvodů, proč jsem si říkala, že jse na tu roli hodím, byl ten, že příběh je bohužel i o mně. Ještě před deseti dvanácti lety jsem byla pečovatelkou na 100%. Ale musím říct, že jsem si dala pozor, aby se takovou pečovatelkou nestala i moje dcera.

Objevila se při natáčení nějaká scéna, která vám dělala problémy?

Asi jediné, co mi bude dělat problém vždycky, byly titěrnosti okolo injekčních stříkaček. Kameraman s režisérem mi situaci popisovali: „Tady to vybalíš, vyndáš z obalu tenhle tampon, pak tuhle stříkačku, ta má chránítko, to sundáš, jehlu vyndáš, taky to má obal, tady máš ampulku, tady je tečka na ampuli, jehlu vyndáš, vezmeš si tampon, vybalíš to, dáš to na to, ulomíš to...” Byl to celý řetězec věcí, které jsem měla jako zdravotní sestra brilantně udělat. A já věděla, že to v životě nedám dohromady. Vypadala jsem při tom jako v posledním stadiu parkinsona, celá jsem se třásla a ještě jsem si o tu ampulku rozřízla palec... Takže jsem přišla s náhradním nápadem, který se jim líbil, a natočili jsme to jinak.

A je naopak něco, co jste si při natáčení užívala?

Překvapilo mě, že mám docela dobrou kondičku. Neměla jsem problém s padáním do hrobu ani se skákáním z okna... Za to vděčím svému učiteli na JAMU a dodnes to ve mně někde zůstalo. Dokonce mě bavilo i běhání po lese přes kořeny stromů a byla jsem ráda, že stačím těm mladým.

Vlasta se obrací k alternativnímu řešení svého problému, máte s tím nějakou zkušenost?

Nemám, ale myslím si, že přinejmenším některým pacientům to může pomoct psychicky. A je dobře, že lidi mají i tuhle možnost, ať si každý vybere.

Vaším partnerem je ve filmu Boleslav Polívka, vyvedl vás někdy z míry?

Ví se o něm, že dokáže improvizovat v jakékoliv situaci... Udělal to hned první den. Točili jsme záběr, kdy si dáváme ranní slivovičku, a on začal improvizovat. Já bych si vůbec netroufla něco takového udělat, zřejmě bych zarytě mlčela, dokud by režisér nestopl záběr. A Slávek nás v tom nechal, a tak Bolek mluvil a já mu odpovídala. A jsem ráda, že to takhle bylo a mohla jsem si zkusit improvizovat, protože když jsme pak točili scénu s autem a došlo k podobné situaci, už jsem na to byla připravená. Ale je jasné, že kdyby Bolek chtěl, tak si neškrtnu.

Pro režiséra Slávka Horáka je film celovečerním debutem, jak se vám s ním pracovalo?

Tohle je otázka intuice a já na ni věřím. Byl mi sympatický už od pohledu, což se může zdát jako povrchní, ale první moment je podle mě důležitý. Již počáteční schůzka byla konstruktivní, řekla jsem mu třeba, že mi připadá, že ve filmu je moc akcí s pacienty, což odvádí pozornost, od samotného příběhu, a tak byly vyškrtnuty. Slávek lidem naslouchá a přemýšlí o tom. Má nápady, přichází s podněty... Velmi intenzivně jsme si povídali už před natáčením, a tak jsem šla na plac poměrně dobře vybavená a věřila jsem mu. Což bylo důležité, protože točil svůj první film a já dostala letech velkou roli. Skloubit všechny tyhle okolnosti je štěstí. Už jsem se pak vlastně během natáčení ani nepodívala na monitor, nepotřebovala jsem to, měla jsem v něj absolutní důvěru, protože jsem věci viděla stejně.

Velmi dobře věděl, co chce, a zároveň mi dával volnost, protože některé scény jsou velmi niterné a člověk do nich musí vložit své emoce.

Kdo by měl podle vás na tenhle film zajít?

Upřímně? Doporučila bych ho kdekomu. Myslím, že hodně zasáhne střední a starší generaci, z nichž se v něm spousta lidí najde. Viděla ho ale i moje dvacetiletá dcera a líbil se jí. Oslovovala ji dokonce místa, u kterých bych to nečekala. Takže možná i mladší si najdou ve filmu své. A snad se všichni diváci nad svým životem i zamyslí. To bych si přála. Aby se lidi zastavili, popřemýšleli, aby s něčím z kina odešli. Aby chtěli žít po svém a chtěli pro to něco udělat.

Boleslav Polívka Manžel Laďa

Jaký je váš Laďa, kde jste čerpal inspiraci?

Předobraz postavy jsem měl pořád před očima. Je jím otec režiséra Slávka. Film se točil v domě Slávkových rodičů, na jejich vinohradě, na jejich zahradě, na jejichdvorku, v tatínkově dílně. Znovu jsem si uvědomil, jak jetěžké převést kypící, krásný a zázračný život na jeviště a plátno... Obdivuju každého, kdo se o to pokusí!

Zaujal vás už scénář?

Ze scénáře jsem byl nadšený. Často jsem se usmíval a to jsem ještě nevěděl, že mojí partnerkou a manželkou bude Mihulová, která na co sáhne, tím se proslaví!

Laďa je takový typický vesnický chlap, kolik toho máte společného?

Každý by měl v sobě mít alespoň kousek vesničana. Ve mně vesnický člověk zvedá hlavu hlavně přes víkend. Tehdy se věnuji dětem, psům a koním, popřípadě po zvyku vesničanů po večerech ženě.

Byla pro vás nějaká scéna při natáčení trochu složitější, těžší?

Ano. Milování u rozbitého demižonu se slivovicí... Je těžké rozlišit, zda moje vzdechy jsou vzdechy rozkoše či bolesti nad rozlitou slivovičkou...

Potkal jste se s vaší filmovou partnerkou Alenou Mihulovou pracovně poprvé?

Ano, ale musím říct, že jako všechny velké herečky byla při práci soustředěná, opravdová a krásně žensky rozechvělá. Bezbranná i triumfující...

Jak se vám pracovalo s debutujícím režisérem Slávkem Horákem?

Být debutantem s sebou nese hodně výhod. Svěžest, neúnavnost, u Slávka taky humor a obdiv a lásku ke svým spolupracovníkům. Úspěch debutanta se většinou ověřuje až s druhým filmem. Napsal krásný scénář a zrežíroval skvělý film. Francouzi říkají „chapeaux bas“. Klobouk dolů.

Tatiana Vilhelmová Přítelkyně Vlasty

Jaká byla vaše reakce po přečtení scénáře? Rozhodovala jste se dlouho, jestli do projektu jít?

Scénář jsem přečetla jedním dechem a pak se ptala: Sakra, kdo to napsal?! To je skvělej scénář!!! Neváhala jsem ani minutu.

Vašimi partnerkami na place byly hlavně Alena Mihulová a Zuzana Kronerová, částečně také Boleslav Polívka. Potkali jste se už dříve? Jaká byla vaše spolupráce tady?

S Bolkem i Zuzkou jsme společně hráli už u Bohdana Slámy. Se Zuzkou natáčím často a jsem za to moc ráda. Je to moje velká životní i herecká učitelka a moc ji obdivuju. Stejně jako Bolka. S Alenkou jsme se potkaly při natáčení seriálu Okresní přebor a hned jsme se spřátelily. Myslím, že toho máme spoustu společného. Když jsem byla malá, chtěla jsem hrát jako ona ve filmu Městem chodí Mikuláš. A pak mě objevil Karel Kachyňa, její životní partner, a já se s ní setkala naživo! Málem mě omyli! To, že jsem si s ní mohla zahrát v Domácí péči, beru jako splnění dětského přání.

Komu byste doporučila zajít na Domácí péči?

Všem, kteří jsou zdraví i nemocní, šťastní i nešťastní, ale baví je žít!!!

Zuzana Kronerová LÉČITELKA MIRIAM

Kdo je Miriam? Jak si máme vyznavačku alternativního způsobu léčby představit?

Postava léčitelky Miriam je z mého pohledu ženou, která sice chce upřímně pomáhat nemocným, ale víc než svoje klienty má ráda svoje „náboženství“. Myslím, že ve skutečnosti není empatická, nebo jen potud, pokud se klient absolutně ztotožní s jejím učením. Bohužel asi nemá ani talent pomáhat, na rozdíl od Vlasty, která se nezištně a obětavě stará o své sousedy na vesnici.

Jaký máte k léčitelství a nejrůznějším druhům alternativních cest vztah vy?

Můj vztah k léčitelství a léčitelům je v podstatě uctivý a pozitivní v případě, že chápou svoje poslání jako službu lidem. Ti skutečně dobří a seriózní na to zřejmě musejí mít talent a schopnosti (věřím, že něco mezi nebem a zemí je). Sama uznávám alternativní způsoby léčení, ale přece jen bych se o nich poradila i se skutečnými lékaři.

Partnerkami na place vám byly hlavně Táňa Vilhelmová a Alena Mihulová, jak se vám s nimi spolupracovalo?

S Táničkou Vilhelmovou jsme si blízké od natáčení filmu Bohdana Slámy Divoké včely. No a s Alenkou Mihulovou, se kterou jsem se předtím nikdy osobně nepotkala a znala jsem ji jen ze starších filmů, jsme si okamžitě padly do oka, jako kdybychom se znaly roky. Je to neobyčejná herečka a krásný, vřelý člověk.

Nebála jste se spolupráce s mladým začínajícím režisérem?

Pracovat s mladými začínajícími režiséry jsem se nikdy nebála, naopak, těšila jsme se na dobrodružství, experiment i risk. V případě Slávka Horáka ale ani jedno z těchto nebezpečí nehrozilo. Je to velmi zralý člověk a umělec. Rozhodla jsem se ale především podle scénáře, který mě nadchl. Souhlasila jsem okamžitě.

Když si s odstupem času vzpomenete na natáčení filmu, co se vám vybaví jako první?

Prvním zážitkem bylo smskování s režisérem a zároveň scenáristou Slávkem. Napsala jsem mu: Scénář je nádherný, jste velký talent, jdu do toho! A on odpověděl: Už se nemůžu dočkat! Druhým zážitkem bylo radostné překvapení, že si zahraju s „mojí“ Táňou. A třetím seznámení s Alenkou. Má krásné, zářivé, mladé oči. Myslím, že je ideální představitelkou hlavní postavy. Natáčení bylo velmi příjemné a mám z něj jednu perličku. Alenka byla ochotná nechat se uhodit tříkilovou knihou po hlavě, tak statečná byla! Nedovolila jsem to a poprosila rekvizitáře, aby knihu odlehčil. I tak ji to muselo bolet!

Kdo by měl Domácí péči vidět?

Film Domácí péče by měl vidět každý. Ti, kteří jsou vnímaví a citliví, tenhle film jednoznačně ocení. A ti, kteří mají rádi humor, si taky přijdou na své. Vážné se v něm proplétá se směšným, přesně jako v životě. Je to totiž hluboce lidský, moudrý, ale i překvapivý a originální příběh.